Čemu věříš?
Zimbabwe může být díky britskému koloniálnímu systému, který zde divočil více než sto let, označena za křesťanskou zemi (v kulturním slova smyslu). Mluvíte-li s lidmi, každý vám zde řekne, že je křesťan. V omnibusech na vás křičí nálepky typu „Jesus is my Lord“, „God is here“... Mugabe je křesťan. Jeho poskoci jsou křesťané a s oblibou používají biblické pasáže ve svých propagandistických výlevech. Ale kde končí bílá kultura a začíná život? Kde končí pověra a začíná víra? Kde končí zalíbení v moci a začíná pokora?

V roce 1859, tedy ještě před koloniálním obdobím, zde byla založena první křesťanská misie pod patronátem London Missionary Society. Vždy jsem měla pochyby a vždy jsem cítila jakousi pachuť, když přišlo na otázku zámořských misií. Vždy jsem měla otázky a teď, po návratu z Afriky, jich mám ještě více... Jak hodně šlo o moc? Jak hodně šlo o narušení přirozeného života původních = vlastních obyvatel země? Jak hodně šlo o pouhé vnější nabílení k uspokojení církve, státu? Věřím, že i zde existovali upřímní Bručkové, kteří chápali, že Kristovo evangelium je o lásce, ne moci, o přátelství, ne vypočítavosti, o rozdílech, ne o šabloně, o čistém svědomí, ne o penězích... Ale nebyli v menšině před křesťansko-kulturním vypaseným evropským stádem?

Zaměř se na klady :) Ano, systém vzdělávání, zdravotní péče, sirotčince. To je velké plus. Dodnes.

A teď konkrétně. Esther přišla do Archy před pěti lety z Chinyaradzo Children´s Home – sirotčince na okraji Harare. Přinesla si s sebou uzlík osobních věcí a sedativa, která měla řešit její „nezvladatelné a agresivní chování“. Sedativa byla v Arše záhy vysazena a z Esther vyrostla zajímavá slečna, se kterou je radost být. Nestačíte sbírat perly, které z ní padají. Jednou jsem se jí ptala, jak se těší na speciální olympiádu do Číny, kam ji mezinárodní výbor SOH vybral. Esther dostala pas i vizum (Čína je jedna z mála zemí, které mají se Zimbabwe dobré styky...). Opravdu výjimečná, možná neopakovatelná událost. Ale Esther: „I don´t care about it, I´m living today...“ Dala mi lekci stejně jako konec šesté kapitoly Matoušova evangelia a nechtěně vyjádřila přirozený postoj mnoha Afričanů – realita je naučila žít dnešek. Thomas Nouwen, spolupracovník Jeana Vaniera (zakladatel Archy, viz Souřadnice), ve své knize „Naslouchal jsem tichu“ píše o cestě. Můžeš běžet, dávit se touhou dosáhnout vysněného cíle, ale pak jako bys ani neprožil jednotlivé kroky, jako by ti uniklo všechno, co je v nich schovaného... Žiješ pak?

Na kapli v Arše nezapomenu. Už proto, že mě každé ráno v šest hodin volala, abych ji uklidila, vymetla, zkrátka připravila k ranní komunitní assembly. Setkávání v kapli byla nádhera. Všudypřítomné bubny a chrastidla, tanec, spontánnost dětí i asistentů, biblická čtení v shona, stišení při osobních modlitbách, které pak končily podle Matouše 6/9 a modlitbou Archy. Začínat den takhle je prostě skvělé. Kaple slouží i pro slavnosti během roku – já tam prožila pokojné Velikonoce a Letnice.

V neděli se všichni obléknou do nejlepšího a jedou do nedalekého katolického kostela Sv. Františka. Kostel je nacpaný k prasknutí, nedělní škola se stará o desítky dětí, znovu bubny, chrastidla, tleskání, kázání v shona. Přijímání trvá tak dlouho, jak je dlouhá řada nejrůznějších obličejů, účesů, barev, rukou. Při té přehlídce se mi vždycky zatočila hlava. Pěkně :)

Kromě katolické církve tu působí i známé církve protestantské a jejich nejrůznější odštěpky, místní skupiny shromážděné kolem „osvícených proroků a apoštolů“. Mají svá místa, můžete je vidět každý den pod stromy, u cest nebo v polích. Úsměvné jsou jejich náboženské dresy, podle kterých se odlišují. Bílé hábity jsou nejstřízlivější, sem tam se mihne červená, modrá, žlutá, zelená. Čepce, ornamenty a dřevěné prorocké hole nechybí. Hole jsou pastevecké - dlouhé, úzké s vyřezaným očkem na konci (to prý dříve sloužilo k chytání skotu za rohy nebo nohy). Tradiční církve mají také své dresy – pro představu mládež Sv. Agnes a Aloise je modrobílá, následovníci Nejsvětějšího srdce Páně jsou červenofialoví, františkáni tradičně hnědí...

Chudí lidé mají své církve, boháči mají své církve. Existují vedle sebe. Borrowdale je jedna z nejbohatších posh čtvrtí v Harare. I Mugabe si tam nechal postavit své sídlo. Hned naproti dostihovému závodišti stojí ohromný nablýskaný kostel připomínající vesmírné kongresové centrum. Na ohromném asfaltovém parkovišti vás v parném slunci oslní nejnovější Mazdy příslušníků Církve prosperity. Kdo by se staral, že jen o několik set metrů dál objevíte za vysokou travou high density area, kde žijí lidé namačkaní v domcích s plechovou střechou v šílených hygienických podmínkách.

Africké kmenové náboženství, lidové léčitelství a šamanismus není na veřejnosti tak zřetelné, ale lze ho vystopovat. Na trhu v Mbare vás prodavači nakládaných bylin, kůží, kostí a lektvarů přesvědčují o tom, jak je dobré mít před nimi respekt a zabezpečit například svůj trávicí trakt jejich zbožím. Vyhánění démonů, kteří podle přesvědčení způsobují nejrůznější nemoci a postižení lze za úplatu zajistit. Mavis, která žije nyní se svým sedmiletým synem v Arše, by mohla vyprávět. Příležitostně spatříte řezné rány na hrudnících a zádech, které svědčí o iniciačních obřadech. Více nevím. Ředitelka Archy mě varovala a nepřála si, abych se o tyto věci zajímala, čemuž jsem jako její podřízená dostála :)

Mýty jsou v Zimbabwe stále živé. Mnoho lidí jim věří a bojí se nadpřirozených sil, které mohou nechat zmizet člověka nebo trápit jeho potomky. Pokud chcete vylézt na Mount Nyangani (viz Cesty), vyslechnete si nejrůznější varování nejen od tamnějších obyvatel, ale i policejních úředníků. Při výstupu na horu nesmíte nést nic červeného, nesmíte mluvit, ani jinak upoutávat pozornost. Jste varováni, že pokud uvidíte něco zvláštního, musíte to ignorovat. Tajemné síly by vás mohly omámit a unést, jako se to stalo před deseti lety dvěma dětem... V jezeře Kariba žije podle mnohých říční bůh Nyaminyami, který, pokud se rozhněvá, může přivodit okolním vesnicím zkázu. Dobré zdržovat své nohy od pobřeží... Kouzla a kletby zde prý fungují.