Předtím
... Myšlenka na Afriku se objevila někdy během roku 2003, když se mi zmenšil svět. V Arše v Liverpoolu jsem se setkala s Chris Mulen, která žila v Zimbabwe asi deset let a byla jedna z těch, kteří tam vznik komunity podporovali. „Jestli se opravdu začneš chystat do Afriky, první, co si musíš zabalit a to v hojný míře, je pokora. Jestli tam pojedeš jako Evropanka, která se chystá zachránit svět, Afrika tě rozdrtí a semele...“ Její slova se mi zapsala. Jsou pravda pravdoucí. Pak jsem potkala Alice Chatindo (viz Lidi na lodi), která přijela na pár týdnů do Anglie na zkušenou. O politice vůbec nemluvila a nadchla mě. O tři roky později jsem jí do Zimbabwe napsala mail...

... Vízum můžete od ledna 2007 získat přímo na hranicích se Zimbabwe. Já pro něj ještě jela (a udělala bych to znovu) na Zimbabwean Embassy do Vídně. Druhá nejbližší je v Berlíně. Fotky, formulář, 50 euro, odevzdání pasu a čtrnáct dní čekání. Je fajn, že můžeme po EU cestovat jen na občanku.

... Očkování je uklidňující věc. Nechala jsem si napíchat zázraky proti A+C hepatitidám, žluté zimnici, meningitidě, záškrtu, poliomyelitidě a břišnímu tyfu. Vzteklinu jsem odmítla. S sebou antimalarika (profylaxi, konkrétně Lariam, jsem užívala při cestě na Karibu a Viktoriiny vodopády a vždy dva dny po spolknutí hnusné bílé pilulky mi bylo opravdu nanic), střevní probiotika a pro případ nouze smectu, ercefuryl a normix (černé uhlí prý nestačí – nevím, neměla jsem zapotřebí vyzkoušet J).

... Zdravotní pojištění jsem vyřešila cestovně. VZP do světa. Sociální puštěno k vodě.

... V bance jsem si objednala šeky. O „paralelní situaci“ v Zimbabwe jsem neměla ani páru. Dva dny před odletem ještě volám na Českou ambasádu do Harare, kde mi je řečeno: „Šeky né, to vůbec nééé!“. Uvěřila jsem a napakovala si tajnou kapsu hotovostí. Dobře tomu tak.

... Lonely Planet – na místě ho opravdu neseženete.