A co ten Mugabe?
Zatímco píšu tyhle řádky a popíjím u toho čerstvé kafe z oblasti Chipinge, v Zimbabwe se třiaosmdesátiletý Robert Mugabe nechce hnout z místa a za ozbrojené pomoci svých patolízalů pronásleduje a ubíjí lidi, kteří chtějí alespoň trochu svobodně dýchat. Inflace nezadržitelně roste každým dnem a tisíce lidí strádá. Žádná jistota, ztracené naděje, strach. Svět uzavřený sám v sobě.
Divnou atmosféru jsem cítila od začátku, co jsem do Zimbabwe dorazila. Nemohla jsem ji zatím rozumem pobrat, mozaika se začala skládat postupně, ale ten divný pocit nesvobody na mně okamžitě zaútočil. Najednou jsem se ocitla v prostředí vystřiženém z Orwella.
Mugabe se bojí a tak nahání strach všem okolo. Cestovní pasy se vydávají pouze výjimečně, samovládce se bojí masové emigrace. Bojí se politické opozice, proto ji zakázal. Jedinou politickou stranou v zemi je vládnoucí ZANU PF. MDC (Movement for Democratic Change) je dnes nelegální a jeho představitelé i sympatizanti jsou drsně perzekuováni. Bojí se atentátů, proto je obehnán ozbrojenými vojáky a nemožnými zákazy – nezastavovat se v blízkosti vládního sídla a informačních budov, o focení ani nemluvě. Kolem vládního paláce se může procházet a projíždět pouze od šesti hodin ranních do šesti hodin večerních. Kdo je přistižen mimo určený čas, může na to doplatit životem. Ale ani za dne není příjemné jít kolem maskáčovaného vojáka, který vám míří samopalem (možná české výroby?) na břicho a sleduje, kam se ubíráte.
Vojáci a policie zde nejsou pro službu obyčejným lidem. Mají za úkol podporovat v lidech strach a vytvářet obraz všemocných. Když nemají pistole, mají obušky. Mít takovou gumovou černou věc deset centimetrů od obličeje a nechat na sebe křičet jenom proto, že se zeptáte na cestu, je opravdu hnus. Jela jsem s Tinashem Mandozou plavat do centra Harare. Obvyklá cesta i s přilehlými ulicemi byla zatarasena a vše bylo obklíčeno policií a psy. Napadlo mě, že asi někdo ohlásil bombový útok. Na rohu ulice stáli dva vojáci a pod nimi klikovali tři civilisté. Asi se také zeptali na cestu... Žádný útok se nekonal, centrem pouze projížděl v ozbrojené koloně aut sám pan prezident.
Obušek mi jednou řekl, že pokud vytáhnu foťák (chtěla jsem si na ulici vyfotit jedno opravdu politicky nezajímavé místo), zatkne mě. Možná, že to byl jeden z těch, kteří se honí za pouličními prodejci (jak se mají lidé v zemi, kde je inflace více jak 4000% a nezaměstnanost kolem 80%, uživit?), zatýkají je, nebo v lepším případě pouze zabavují jejich legálně vypěstovaný a nelegálně prodávaný salát, rajčata, okurky... Chtělo by se mi smát, ale když si uvědomím, co za tím vším je, přepadne mě smutno.
Bez černého (jak se říká jemněji „paralelního“) trhu se neobejdete. Potřebujete nedostatkový benzín? Musíte za dealery. V tamějších bankách měnit evropské peníze či cestovní šeky není rozumné, nepřežili byste. Musíte za dealery. Proč? Tak kupříkladu 1USD se rovnal v lednu podle oficiálního kurzu 259,- ZD (zimbabwských dolarů). Na černém trhu jste za něj dostali 4100,- ZD. O několik dní nato to bylo již 6000,- ZD, potom 12000,- ZD, a pak čísla skákala tak rychle, že jste to nestačili sledovat. Jeden den jste cestovali za 20 000,- ZD a druhý den jste se vraceli tou samou cestou již za 48 000,- ZD. Jeden den stál chléb 5000,- ZD, další den byl za 7000,- ZD, poté za 17 000,- ZD atd... V bance zůstával kurz setrvalý, nebo se pouze mírně měnil (dnes v srpnu je oficiální kurz ku jednomu USD 255,- ZD – stabilní měna, že?), stejně jako výplaty státních zaměstnanců... V červnu jsem se v Liverpoolu setkala s emigranty ze Zimbabwe a dozvěděla se nová čísla: 1USD = 120 tisíc ZD. Koncem srpna se paralelní kurz vyšplhal na 2 miliony ZD za 1 USD. Ekonomika zcela jistě zkolabuje, vyhlídky jsou do konce roku 2007. A přes to všechno na vás stále z televize mává starý diktátor a chrlí propagandistická hesla. Za „stíženou“ situaci v zemi samozřejmě může Evropa v čele s (tenkrát ještě Blairovou) Británií.

V Anglii jsem měla možnost setkat se třemi Zimbabwany, dva z nich mají statut uprchlíků. Bylo zajímavé mluvit s nimi o situaci v Zimbabwe. Otevřeně, beze strachu, že nás někdo poslouchá, že bychom mohli být zatčeni. Potvrdili mi, že v Londýně i Liverpoolu existuje opoziční frakce MDC, která se snaží podporovat domácí hnutí – finančně i ideově... Nezávislá média jsou také v akci – o aktuální situaci v Zimbabwe se můžete dozvědět na webových stránkách (viz Souřadnice).

Bylo mi úzko. Úzko z toho, že církev mlčí. Církev, která by se měla jako první postavit za trápené, utiskované, za lidskost. A pak, jedné krásné neděle přišlo překvapení. Seděla jsem v kostelní lavici spolu s ostatními z Archy a kochala se hlasy afričanů a bubnů. Pak všechno utichlo a dopředu na stupínek přišla žena s papírem v ruce. Začala číst. V shona. Nerozuměla jsem ani slovo, ale viděla, že se ta zpráva lidí dotýká. Dočetla a lidi se začali modlit. Alice mi řekla, že se jedná o otevřený dopis zimbabwských katolických biskupů, který je adresován všem shromážděním a politickým představitelům země. Sehnala ho v angličtině a já neudržela slzy, když jsem ho cestou na Viktoriiny vodopády četla. Konečně! Konečně se vyjádřili k tomu, co se tady děje. Dopis je velice silný a plný naděje. Věřím, že tudy vede cesta. Biskupové sebrali odvahu a jak zareagoval Mugabe: „postavili sami sebe na kluzkou nebezpečnou cestu...“ Pane Bože, posilni je a požehnej jim.
Otec David, zakladatel Archy v Zimbabwe, přispívá do jediných nezávislých novin, které ještě můžete v Harare sehnat - The Zimbabwean. Jeho články najdete pod jménem Ngomakuriva („Bubny mluví“). Síla bez násilí. Naděje.

Pokud by vás zajímaly zásadní věci, které se v zemi udály v 70. letech a v roce 1980, na přelomu 21.století, pokud chcete vědět více o následných ekonomicko-politických sankcích uvalených na Zimbabwe, o měnových reformách a současné situaci, prolistujte Souřadnice nebo mi napište, povím, co vím.