Let dnem nad Afrikou
Do Zimbabwe jsem letěla v noci se Žalmem 140/12 a viděla „jen“ tmu a hvězdy. Žádné sítě světel, jak je tomu v drobné Evropě. Jen černá hloubka pod vámi. British Airways: Praha – Londýn – Harare. Zpátky přesně naopak. Den byl slunečný a ostrý na pohled. Řekla jsem si o místo u okna a tak jsem se těch deset hodin v oblacích nenudila. Je to zvláštní, ale města a jiné lidské stopy buď neexistují nebo mají tak dokonalé mimikry, že je za celý let prostě neuvidíte. Úžas! Divoký prostor přírody.
Nedlouho po vzletu nad prázdné pláně a sem tam vodní oko přišla řada na stromy a jen stromy. Zeleno stovky kilometrů.
Kinhasa nalevo, Kisangani napravo a modrozelená řeka pod námi. Kolem Bossangoa a Mondou nažloutlé sucho s rozházenými šedivě zelenými hrubými keři. Řeka se tím suchem vlnila a vystrkovala jemné vlásky do okolí. Pak se vlila do jezera. Sucho nezmizelo. Od jezera na sever se začala objevovat písčitá plesa, nejdřív mírně, sem a tam, sílila, sílila až se slila v jednu ohromnou písčinu. 4400 km od cíle, tedy polovina cesty za námi.
Kano nalevo, N´Djamena pod námi. Sahara. Mhouřila jsem oči přes nažloutlou mlhu a divila se horkému oknu při venkovní teplotě mínus 42oC. Sahara je proměnlivá. Je chvíli okrově žlutá, chvíli až mléčně světlá, béžová a taky šedivá. Má svoje vroubky, zkrabatělé vruby, duny a jemné plochy. Mohutně mlčí.
Adanez nalevo, Tamanaset pod námi, hory, hory, Batria, Constantine, voda.
Nashledanou prostore.
Ahoj Evropo, máš tu chladno...