Datum: 10.05.2007 17:59
Předmět: Uz z Evropy

Zdravim vas vsechny ted uz zase z Evropy. Po prvni anglicky sprse usedam k pocitaci, abych napsala par radek. Tentokrat se nemusim vyzbrojit trpelivosti, protoze rychlost netu je normalni, ani nejsem honena casem, takze klidecek klidek. Jsem v Liverpoolu a pracuju pro stejnou komunitu jako v Zimbabwe - pro L´Arche. No, "stejna" moc neni, ale zakladatele, chartu a nazev stejny ma. Narozdil od Afriky tu neziji deti, komunita je zamerena na peci o dospele. Ma pet domu, jeden treninkovy byt a velky cihlovy dum s workshopy, kancelarskymi kobkami a prostorem pro setkavani... A pak jeste dva baraky - pro navstevy a asistenty. Komunita je tak rozeseta po ulicich okrajovych ctvrti Liverpoolu - po Kensingtonu a Fairfieldu. Kdo me tady pred par lety navstivil, vi, jak to tu vypada :) Moc se nezmenilo. Prvni noci v Evrope jsem se ve spani vracela do Zimbabwe, tancovala jsem s detma a zpivala v shona. Rano jsem se divila, kde to jsem. Ted uz se nedivim a o Africe snim pres den :) Tedy - vzpominam, urovnavam v sobe dny minule a spolu s nimi kvanta myslenek. Myslim, ze jsem se parkrat zminila o politicky situaci v Zimbabwe. Musim rict, ze kdyz jsem se tam chystala, rikala jsem si, ze to nebude tak horky, jak se o tom mluvi, pise. Ze se Mugabeho moresy a hnusy nebudou tolik obycejnych lidi dotykat. Ze je vsechno uzavrene `v ramci mezinarodnich vztahu´. No, je to jinak. Policejni stat, lidi stlaceni strachem, nesvoboda, inflace, stradani, nelegalni trhy, korupce na kazdym kroku, propaganda. Pocitovala jsem to temer od prvniho dne. Chtela o tom s lidma mluvit. Strach. Obavy. Nejsem nekym nastrcena? Proc se na tyhle veci ptam? V kostelech se o zlu, ktery se tu tak citelne, bytelne deje, nemluvi. `Politika do kostela nepatri´, `o tehle vecech se proste nemluvi´, ani se za ne nemodli... Rikala jsem si, ze kde jinde, kurnik, se ma na zlo proti lidskosti ukazat, kde jinde se o tom ma mluvit? Uplne necekane se mi asi 14 dni pred odletem dostal do ruky dopis, ktery sesumirovalo devet zimbabwevskych biskupu, a ktery se jednu krasnou nedeli cetl po cirkvich - v anglictine, v shona nebo ndebele. Ja chytla shona, takze jsem nerozumela a dopis jsem si precetla az cestou na Viktoriiny vodopady. Reknu vam, vdecnost, prekvapeni, dojeti a NADEJE. Proste se tihle chlapici rozhodli, ze uz dal nebudou delat jako by nic, a ze se k situaci otevrene vyjadri. Takova Charta 77... Politicka opozice (MDC = Movement for the Democratic Change) se taky snazi, ale jde o to, zda se da nasili vymitit nasilim... Na dopise je silny mimo jiny prave to, ze vyznava vitezstvi `lasky a pravdy nad lzi a nenavisti´. Dalsi prekvapeni prislo 18.4., kdy se lidi spojili v primluvnych modlitbach za Zimbabwe. Neco, co se mi zdalo po tech trech mesicich, co jsem tady vnimala apatii a strach, absolutne uzasny a prevratny. Nadeje... Na ceste do Vicfalls jsem pak dopis davala cist vsem, s kym jsem prisla na vetsi kus reci. A lidi cetli :) Cesta k jednomu ze sedmi divu sveta (kolik je vlastne divu sveta? Sedm nebo devet? Ja myslim, ze jich je nepocitane), ktery byl na nase mapy zanesen diky panu Livingstonovi, byla uchvatna. Jako ostatne vsechno tamejsi cestovani. Abyste se k nemu z Harare dostali, musite nejprve na jih do Bulawaya (takove sirokoulicni mesto anglickeho strihu) - nejrychleji omnibusem, jak jinak nez telo na telo. Vzala jsem na tuhle dlouhou cestu Cynthii, se kterou jsem pracovala ve skole. Je stejne stara jako ja, ma dve deti a ackoli v Zimbabwe zije od narozeni, nikdy u Vodopadu nebyla... V Bulawayu jsme navstivili narychlo a neplanovane jeji sestrenici - v high density area zije se svymi detmi a dalsimi lidmi, ktere tezko zaradit. A se psem Brunem. Meli zrovna pohrebni hostinu, kam jsem byla bez okolku prizvana. Z Bulawaya opet na sever, k Zambezi. Starym nocnim vlakem (ve dne tam vlaky nejezdi) s vybrousenym `RR´ na oknech. Zustatek po britske kolonialni vlade. Nacpaly jsme se do vagonu popsaneho jako economy class. Svitila jsem, vyslechla par `how are you, murungu?´ a zakusila, jake to je, kdyz se me dite kvuli moji belobe (v tu dobu uz celkem opalene) hystericky boji a place. Pocit nebezpeci, jakesi nechranenosti, brzy zmizel, usnula jsem v sede, hlavu na batohu, kolem dokola, dozadu i dopredu zeny, deti, pani sporadani i chlapi ozrali s chibuku v ruce, tudutudu, prodirajici se vsudypritomni prodavaci, tudutudu, sem tam slepice, tudutudutudutudu. Cesta vlakem dvanact hodin. Nadherne rano, antilopy z okna, zrezavele zbytky vagonu podel koleji, akaty, sem tam clovek, trava. A pak uz z velke dali nepohyblivy belavy oblak desitky metru do nebe. Vodopady.
Jestli v celem Zimbabwe ted nejsou turisti, tak tady jsou (i kdyz pry tak o 50% mene nez obvykle). Nadrazi ve Victoria falls je ciste nabilene, v jakem jinem nez viktorianskem slohu a s upoutavkama na bungee jumping a romanticke projizdky po Zambezi za zapadem nebo vychodem slunce... dech Evropy. Nic moc. Ale priroda za mestem vas premuze. Baobaby jsou uchvatny stromy. Dobrodruzna moznost potkat buvola, opice, krokodyly nebo slona (dva tydny pred tim, nez jsme tam byly, zabila kus dal od Vicfalls samice dva britsky turisty). A pak voda. Vodopadi dolu, vraci se v gejzirech nahoru, tahne za sebou duhy, rve a buraci, voni, chutna. Mokra divocina z lian, ebenu, nejruznejsi zelene. Jste durch, praminky z vas srci - dobre odolat u brany prodavacum plastenek :) Most pres Zambezi je vyyyyysoky a vede do Zambie, kam me bez viza nepustili. Potkaly jsem tam spoustu lidi, kteri prenaseli nejruznejsi zbozi z levnejsi Zambie, aby ho v Zimbabwe rozprodali a meli tak z ceho zit. Zeny s obrtaskama a kosema na hlavach, kluci s krabicem. Cynthia si zjistila potrebne veci a pry to taky zkusi...

Let domu byl uchvatny. Letela jsem pres den, sedela u okynka a deset hodin se vubec nenudila. Bylo jasno, krasne videt. Prostor, prostor, prostor bez civilizace. Nejdriv zeleno, pak voda, do ktere se pozdeji zacaly zakusovat piscite meandry s busi. A pak uz ohromna Sahara. Zlutava, sediva, bezova. S narasenymi dunami. Jen nomady a velbloudy jsem nezaregistrovala. Jak je asi ted v sudanskem Darfuru?

No, budu koncit.
Dekuju Vam za modlitby, ktery me provazely celickej cas, dekuju za vsechny zpravy a dopisy, dekuju za to, ze jste.
Ivana

PS: V priloze posilam par fotek, ktere jsem nemela cas poslat z mista cinu - nase nova skola, asistent s klientem cepuji blackmarketovy benzin ze sudu schovaneho na zahrade Archy, ja s Conci a spol. a s ceskym fotbalovym micem, posta, kam jste mi nekteri posilali psani.